Vyjádřit v krátkosti, jak jsme zvládli uplynulé období nejpřísnějších opatření kvůli pandemii koronaviru, lze ve dvou slovech – přežili jsme. Jako jedni z mála jsme s ničím takovým nepočítali – měli jsme naplánována vyšetření u lékařů, nezásobovali jsme se potravinami na x let dopředu, řešili jsme odklady dvojčat do první třídy.
Ze dne na den se nám změnil svět – u nás v obchodě nebyly k dostání základní potraviny, což mi přišlo šílené, několik týdnů jsme neměli doma rýži či těstoviny nebo mouku, když došlo i na to, že v obchodě nebyl k dostání toaletní papír, opravdu jsem se bála krize. Naštěstí nás v tomto ohledu zásobovala rodina.
Odklad…
Co je ale důležitější, měli jsme objednáno spousty vyšetření u lékařů a najednou s námi nikdo nikde nemluvil, za celou dobu vládních opatření se mi nepodařilo dcerce sehnat zubaře, kdy se jí kývala horní jednička a za ní jí narostl nový zub, přičemž ten původní nechtěl jít ven. Najednou byl hluchý telefon v pedagogicko-psychologické poradně, kde jsem měla objednaný termín pro druhou dceru na odklad. Nevěděla jsem, zda tím pádem odklad do školy dostane, či nikoli. Stejný, a přitom mnohem horší problém nastal u syna, který má kombinované postižení. Zde nám poradila naše konzultantka z rané péče Martina, se kterou již nějakou dobu odklad dvojčat řešíme.
Původní plán byl, že syna přihlásíme do spádové školy, požádáme o odklad školní docházky a budeme mít rok na výběr vhodného školního zařízení. A najednou jsme nevěděli nic krom toho, že syn nemůže nastoupit mezi své vrstevníky, protože na tuto školu prostě nepatří. Nikam jsem se nemohla dovolat. Bylo to zoufalé. Naštěstí spolupracujeme s ranou péčí. Již několik let k nám dojíždí poradkyně Martina. Vzhledem k tomu, že v okolí nemáme nikoho, kdo by osobně řešil kombinované postižení člena rodiny, je naše poradkyně taková moje profesionální kamarádka. Nejen, že mi rozumí, protože se pohybuje v mnohých rodinách s podobnými problémy a zkušenosti může předávat dál, mohu se jí svěřit, když se potřebuji vypovídat, pomáhá při Filípkově motivaci a rozvoji správným směrem, radí, na co se zaměřit, ale také poradí, když si nejsem jistá, na koho se obrátit nebo kde hledat informace. V rámci koronavirové situace jsme sice nemohly mít žádnou osobní konzultaci, ale tento problém jsme vyřešily moderní technologií. Viděly jsme se přes messengera. Díky její radě požádat o odklad i bez vyšetření se mi podařilo získat doporučení ze speciálně pedagogického centra, které sice nevyšetřovalo, ale syn tam pravidelně chodí, aby mohl navštěvovat speciální školku. To byla obrovská úleva. Odklad dcerky stále řeším.
Kochleární implantát…
Koronavirová krize nás nejspíše připravila i o možnost získání kochleárního implantátu pro syna. V Ostravě nám byla kvůli mentální stránce jedna žádost zamítnuta, a tak jsme zkoušeli Brno. Momentálně vše vyhořelo na vyšetření komisní psycholožky. Čekáme, co bude, kdy to bude a jestli to vůbec bude. Už paní doktorka z Brna mi řekla, že Filípek je na tento zákrok starý (letos oslaví 6. narozeniny), a že by nám komise mohla kvůli jeho věku žádost zamítnout. Nyní se obávám, že pokud se vše ještě více protáhne, je celé moje snažení naprosto zmařeno.
Změna zaměstnání…
Poslední oblast, ve které se nás korona dotkla, je práce. Já jsem stále na ošetřovném a již vím, že se v podstatě nebudu mít kvůli snižování stavu zaměstnanců kam vrátit. Co budu dělat, netuším, snažím se na to dívat jako na možnost nového začátku, něco nového vyzkoušet, zažít nějakou změnu, ale dost se bojím, protože hledání práce s postiženým dítětem není žádná sranda. Ale jak jsem již psala, je to výzva a možnost začít někde znova a líp.
Nic není samozřejmost…
Myslím, že pozitivní na všech těchto opatřeních bylo uvědomění si, že nic, co známe z běžného fungování, není samozřejmost. Já osobně jsem si uvědomila, že v životě pořád za něčím chvátám a neužívám si daného okamžiku, potřebuji v životě zpomalit a nemusím všem ukazovat, co všechno jako máma s postiženým dítětem zvládám. Uvědomila jsem si, že je pro mě opravdu důležitá rodina.
Následky vládních opatření budeme určitě pociťovat ještě dlouho, ale pokud si z této doby každý něco odneseme, určitě nebyla zbytečná. Já jsem za takovou brzdu ráda, ač ještě nevím, co bude a nebude. Vzhledem k tomu, že se již pomalu můžeme vracet k normálnímu životu, máme domluvenou konzultaci z rané péče, a tak se alespoň můžu těšit, že mě někdo pozitivně nabije a poradí mi s výběrem vhodné školy, aby se neopakovala nynější situace a já se mohla zaměřit na to, aby syn byl někam přijat. Neboť kdo je připraven, není překvapen.