Teď máte 24 roků, takže poradkyně rané péče k Vám domů docházela už před pěknou řádkou let. Máte na ranou péči nějaké vzpomínky?
Vybavuji si konkrétní hračky a pomůcky. Třeba skleněnou kouli, která měnila barvy, když se na ni posvítilo, nebo světelnou desku, na kterou se přikládaly různé objekty. S těmito pomůckami bylo možné pracovat, protože na levém oku mám zachovaný světlocit. Barvocit mi bohužel odchází. Pravé oko se nevyvinulo dobře, na ně nevidím nic.
Jak to pak bylo s Vaším vzděláváním?
Do první třídy jsem nastoupil na speciální základní školu v Ostravě-Hrabůvce a v šesté třídě jsem přešel na normální osmileté gymnázium. Na základce i na gymplu jsem měl ve škole osobního asistenta. V současné době studuji pátým rokem na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, obor klavír. Mám možnost bydlet přímo v budově školy, služeb asistenta už nevyužívám. Domů do Ostravy ale jezdím každý víkend.
Kudy vedla Vaše cesta k hudbě?
V čtyřech letech jsem začal hrát na zobcovou flétnu. Byl to vyloženě můj nápad, rodiče nejsou muzikanti. Odmalička se mi totiž líbily hračky, které dělaly zvuk, a když nedělaly, tak jsem je přinutil? Mamku napadlo, že bych mohl mít hudební talent a přihlásila mě na základní uměleckou školu. Ukázalo se, že mám absolutní sluch. Pamatuji si také, že když jsem měl první hodinu flétničky, nadchlo mě to tak, že jsem ani nechtěl odejít. Ale aby nevznikl mylný dojem, později mě rodiče museli k cvičení na nástroj i trošku nutit, mamka se kvůli mně naučila noty, aby mi mohla pomoci. V sedmi letech jsem si k flétně přibral i klavír, později jsem studoval i zpěv. V patnácti jsem pak zobcovku vyměnil za příčnou flétnu, ale tu jsem už trochu odbýval. Bylo to v době studií na gymnáziu, připravoval jsem se na přijímačky na konzervatoř, už nešlo věnovat se všemu naplno.
Teď se tedy naplno věnujete pianu. Je to Vaše srdcová záležitost?
Asi ano. Klasický klavír i jazzový. A pak mimohudební zájmy. Hlavně angličtina a vlastně anglistika jako taková.
Kolik času denně klavíru věnujete?
Snažím se hraní fázovat, během semestru mám možnost cvičit i během dne, když mám okno v rozvrhu. Obvykle hraju tři, čtyři hodiny denně. Ale někdy hlava nezabírá, ucho je nepřítomné, v tom případě je lepší to zabalit a jít dělat něco jiného. Důležitá je i kvalita, nejen kvantita.
Na flétnu si také ještě zahrajete?
Vytáhnu ji jen málokdy. Zobcovku jsem vzal třeba na dovolenou. Ale protože jsem lehce zdeformován jazzem, když jsem měl hrát sólo do populární písně, tak se posluchači ptali, jakou skladbu to vlastně hraju.
Kdy Vás napadlo, že byste se chtěl hudbou živit, že to bude Vaše profesní cesta?
Upřímně, pořád o tom lehce pochybuji. V šestnácti letech se mi podařilo zahrát si s ostravskou Janáčkovou filharmonií. Tehdy to ve mně začalo hlodat. Chtěl jsem ale také studovat anglistiku a amerikanistiku, po maturitě jsem si dokonce podával jak přihlášku na tento obor na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, tak na Ježkárnu. Vzali mě na obě školy, chvíli jsem zvažoval studium obou zároveň, ale pak jsem se rozhodl pro hudbu. Ve druháku jsem si pak aspoň doplnil mezinárodní jazykové zkoušky z angličtiny. A varianta, že se po konzervatoři ještě k angličtině vrátím, je také stále ve hře.
Jaké jsou Vaše další plány – prázdninové, studijní, hudební, životní?
Z těch hudebních bych zmínil plánované vystoupení s významným ostravským jazzovým saxofonistou Michalem Žáčkem, které se uskuteční v září v Ostravě. Je to pro mě vyznamenání a moc se na naše společné hraní těším. Ohledně prázdninových plánů – měl bych letět s mamkou do Skotka. Anglofonní svět mě fascinuje, kulturou, literaturou i hudbou, která se u nás mimochodem tak moc nehraje, tedy ta klasická, ne populární. Co se týče studijních plánů, rád bych po absolutoriu na Ježkově konzervatoři zkusil přijímací zkoušky na několik univerzit ve Spojených státech. Takto bych hudbu spojil i s poznáváním Ameriky a studiem angličtiny, což by bylo ideální. Každopádně se ale těším, až se rozhodne, co se mnou bude, kde skončím, kde mám být. A protože náš rozhovor vzniká v době koronavirových opatření, těším se také, až budu moct znovu chodit na koncerty.
A kde se tedy po studiích vidíte profesně?
Mé hudební příležitosti jsou omezené, ale rád bych hrál, koncertoval s někým. Bavilo by mě i učit na univerzitě, konzervatoři, ne úplné začátečníky. Na konzervatoři už je to více o spolupráci, více o vnímání hudby, o jejím historickém kontextu, klade se věští důraz na to, jak postupují harmonie, jak rozložit barvu v akordu… A pokud to nevyjde s hudbou, což je samozřejmě možné, bavilo by mě tlumočit, překládat knihy, ovšem ne návody k myčce na nádobí.
Zrakový hendikep přináší do běžného života řadu komplikací. Které z nich Vám dávají nejvíc zabrat?
Dost času mi vždy zabere učení se novým trasám. Je nutné si je s někým projít. A například na pražském hlavním nádraží se dodnes dobře nevyznám, i když do Prahy jezdím už poměrně dlouho. Většinou se doptávám, líná huba, holé neštěstí, jak se říká… Co se týče hudby, tak se nestíhám učit nový repertoár tak rychle jako ostatní, i když mám pocit, že se to trochu zlepšuje. Zrychlilo se to, když jsem začal jinak přistupovat k braillskému notopisu a začal jsem více pracovat se zvukovou nahrávkou. Při studiu nové skladby si musím každou notu osahat zvlášť, při čtení notopisu nezaberu rukou víc než jednu notu. V běžných notách je například dvojhlas psaný v notách pod sebou, to v Braillu nejde. Musím si zapamatovat jeden hlas, pak druhý a následně je kombinovat. Zvuková nahrávka mi pomáhá udělat si alespoň základní obraz o skladbě a pomocí braillského notopisu jej pak zpřesňuji. K nevýhodám zrakového hendikepu patří i to, že nemůžu sledovat filmy s titulky. U angloamerických filmů mi to nevadí, ale když si vezmu, že Oscara získal korejský film, tak mé šance, že se na něj podívám, jsou dost malé. Pokud ho tedy nepředabují?. Také všechny knížky nejsou dostupné v digitální formě, což někdy trochu komplikuje studium – sehnat všechny potřebné studijní materiály v digitální podobě nebo v Braillově písmu je náročné. I z hlediska budoucího uplatnění v hudbě je to bez možnosti číst noty složitější. Spousta zakázek je taková, že přijdete, dostanete noty a máte hrát s kapelou nebo někoho doprovodit z listu. Já musím mít veškerý repertoár předem domluvený a připravený v hlavě.
Měli Vaši pedagogové na hudebním oboru nějakou zkušenost s tím, jak pracovat s žákem se zrakovým hendikepem?
To ne. Ale snažili se svůj přístup uzpůsobit. Například paní učitelka na zušce zkoušela hrát na klavír se zavřenýma očima a hledala možnosti, které by mohly fungovat. Na konzervatoři je to pak už více o spolupráci mezi studentem a pedagogem.
Co nebo kdo vám v životě pomáhá?
Napadá mě víra – jsem praktikující křesťan, to hraje v mém životě velkou roli. A samozřejmě mamka. Vytrénovala se na dokonalého vodiče, šli jsme spolu třeba i docela náročné treky na Madeiře, lyžuje se mnou. Asi bude trvat dlouho, než najdu někoho podobného. Lidí, kteří mi pomáhají, je ale víc, kamarádi, spolužáci…
A co byste vzkázal rodičům, kteří zjišťují, že jejich dítě bude mít vážný problém se zrakem?
Mám motto, že slepota není postižení, ale životní styl. Vím, že i mí rodiče se srovnávali s tím, že náš život nebude takový, jak si původně představovali. Rodiče by se ale neměli ptát, proč právě oni, a neměli by vnímat zrakový hendikep dítěte jako trest a brát to tak, že něco udělali špatně. To nemá smysl. Naopak je dobré si říct: holt situace je, jaká je, a není to konec světa. I jejich dítě bude moci dělat spoustu věcí, jen je bude dělat jinak. Jeden můj kamarád si na svůj status vložil heslo: jsem slepý, nikoli neužitečný. Lidé často vnímají jen to, co nevidomý nemůže. Ale toho, co může, je nepoměrně víc.
