ale také milých a empatických lidech ochotných pomoci začal v roce 2007, kdy jsme poprvé navštívili Středisko rané péče v Olomouci.
Důvodem byla naše prvorozená nemocná dcera Anička, která díky fatálním komplikacím při porodu téměř zemřela a její vývoj se zastavil někde okolo 3. měsíce života. Vlivem těžkého poškození mozku nemá téměř žádné projevy běžného člověka. Nepohybuje se, nesedí, nemluví. Trpí epilepsií, poruchou příjmu potravy, zažívacími problémy a její smysly jsou velmi omezené. Už si ani nepamatuji, kdo mi poradil, abych se spojila se Střediskem rané péče, ale každopádně to byla „trefa do černého“. Ve všech těch pocitech marnosti a beznaděje z jakéhokoli posunu v dceřině vývoji jsme najednou našli slabý náznak naděje a optimismu.
Pamatuji si, že jsem byla moc mile překvapená tím, jak komplexně se o naši Aničku zajímají.
Do té doby jsem poznala pouze návštěvy nejrůznějších lékařů, kteří byli více či méně skeptičtí, ale nikdy nám žádné konkrétní postupy nenabídli. Jediné co jsem mohla dělat, bylo dennodenní zdlouhavé cvičení a časté dojíždění na rehabilitaci.
Až ve středisku nám došlo, že kromě pohybových schopností bychom u Aničky měli začít rozvíjet také její smysly a vnímání. Naprosto nás okouzlily všechny ty hračky a zdánlivě nepotřebné věci, které se k tomu daly využít. A toto nás naučili právě lidé z Rané péče. Ukázali nám, co všechno je pro Aničku dobré, abychom z ní „vydolovali“ veškerý zbylý potenciál. Nebylo toho mnoho, ale i tak nám dělaly velkou radost i sebemenší náznaky fixace
očí, zraková komunikace s námi, otočení za podnětem…….Anička s námi začala konečně komunikovat, ne slovy, ne gesty, ale komunikovat.
I v dalším ohledu nám Raná péče moc pomohla. Po prvotním šoku jsem se přestala zabývat pouze tím, jak moc je naše situaci těžká, nespravedlivá a bolestná a začala jsem konečně racionálně uvažovat, jak Aničce a potažmo i nám její postižení ulehčit. A opět jsem věděla, kde mi poradí. Díky naší asistentce jsem celkem brzy vyřídila Aničce příspěvek na péči, ZTP průkaz, díky doporučení z RP jsme obdrželi finanční dar na koupi speciálního kočárku, autosedačky a dalších pomůcek.
Každá návštěva asistentky Rané péče byla vždy velkým přínosem nejenom pro Aničku, ale celé naší rodině. Postupně jsem v ní našla „vrbu“, které se mohu svěřit i s osobními problémy. Myslím, že mohu říci, že se z nás staly přítelkyně.
Dnes je Aničce už 7 let, má dvě veselé sestřičky a milující rodiče. Služby Rané péče již nevyužíváme, ale často a s vděkem vzpomínáme!
Preisnerovi
SRP Olomouc
