Náš syn se jmenuje Honzík Přikryl a letos v srpnu mu bylo pět let. Náš boj začal, když Honzík přicházel na svět. Měl pupeční šňůru kolem krku a místo nejkrásnějšího dne v životě se stal ten den noční můrou. Narodil se fialový, bez života. Po 20minutovém kříšení se stal malý zázrak a syn začal dýchat, vrátil se do života, ale bohužel s nevratnými následky na malém tělíčku. Tenkrát jsem ani netušila, že to vše byl jen začátek…
Po měsíční hospitalizaci v FN Olomouc jsme si Honzíka dovezli domů a začali jsme ambulantně rehabilitovat Vojtovou metodou v Corpusu Olomouc. Zde jsme získali prvotní péči i ledovou sprchu v podobě verdiktu rehabilitační pracovnice, která nám po prvotním vyšetření suše oznámila, že toto dítě se v životě na své nohy nepostaví. Začali jsme zoufale shánět další informace o typech a možnostech cvičení, které by mohly pomoci. (U „Vojtovců“ tyto informace nehledejte, nemá to cenu). Našli jsme výbornou rehabilitaci v Praze a začali dojíždět i tam.
O tělíčko bylo postaráno, ale přišly další starosti s vyřizováním příspěvku na péči, ZTP. Bohužel jsem v našem městě narazila na sociální pracovnici bez špetky empatie. Proběhly nedůstojné třenice, z kterých jsme vyšli jako vítězové, ale s obrovskými ztrátami ideálů, že je o postižené děti v naší zemi postaráno. Byla jsem unavená, měla jsem vztek a cítila jsem se jako myška zavřená ve čtyřlitrové láhvi od okurek, která běhá a skáče dokola bez sebemenší naděje na útěk.
Naštěstí při kontrole na neurologii nám pan doktor oznámil, že začala fungovat raná péče pro děti s kombinovaným postižením. Z počátku jsem odmítla. To nejhorší máme za sebou, vše jsem si vyřídila, tak proč teď někoho kontaktovat. Nicméně jsem tak učinila. Začala k nám domů dojíždět poradkyně Lenka. S úžasem jsem zjistila, že přesto, že Honzík nemluví, může pomocí kartiček poznávat barvy, zvířátka, potraviny. Seznámila nás s metodou komunikace VOKS (výměnný obrázkový komunikační systém) a vytvořila nám základ komunikační knihy. Samotný fakt, že nám Honzík může něco sdělovat, ho posunul o hodně dál. Při každé návštěvě dovezla Lenka jinou pomůcku nebo hračku na rozvoj synových dovedností. Najednou jsem cítila, že někoho zajímáme a někdo nám pomáhá. Do té doby pocit velmi sporadický, nebojím se říci, že pocit neznámý.
Nyní má Honzík pět let, i přes diagnózu DMO (dětská mozková obrna) a přesto, že sám nechodí a nemluví, je integrován v mateřské školce v našem městě. Má spoustu kamarádů a věřím, že je šťastný. Raná péče nám pomohla zajistit integraci, sehnat logopeda, informovala nás o existenci různých pomůcek, které nám usnadňují život, ale hlavně nám dala jistotu, že na nelehký osud, který nás potkal, nejsme sami. Jak formou přímých návštěv u nás doma, tak i formou zprostředkování setkání s ostatními rodinami, které mají obdobné problémy na různých akcích. V životě není možnost paralely a těžko říci, jak bychom na tom byli s Honzíkem bez pomoci rané péče. Zajistit vše, co dnes máme, by mě stálo přinejmenším spoustu času, který jsem mohla věnovat přímo Honzíkovi. A za to jsem moc vděčná.
Díky za to, že jste.
Jana Přikrylová