Zvířata provází lidstvo již od jeho počátků. Člověku nejoblíbenějším se stal pes, věrný společník a ochránce. Podpůrnému a léčebnému kontaktu psa a lidské bytosti se věnuje canisterapie. Jde o metodu pozitivního psychosociálního a fyziorehabilitačního působení na potřebné osoby, prostřednictvím speciálně vedeného a cvičeného psa. Kontakt se psem představuje příjemné rozptýlení pro lidi trpící psychickými poruchami, postižením nebo osamělostí.
Paní Radka Cázerová, Dis., působí jako vedoucí sociální pracovnice v Oblastní charitě Přerov a pracuje zde hlavně s lidmi, kteří jsou jakkoliv společensky znevýhodněni. Její snahou je propojit bezprostřednost psího společníka – terapeuta, s osobami s postižením. Canisterapeut může u klienta díky psovi aktivovat paměť, mluvenou řeč či neverbální projevy, ale i chůzi, pohyb paží, rukou a prstů.
Nyní si pojďme povídat o canisterapii samotné, o vztahu psa s člověkem, a jaké to je pomáhat lidem s hendikepem.
Jak jste se dostala ke Canisterapii? Myslím ten první nápad, jak to všechno začalo?
Ke canisterapii jsem se dostala během studia, byla jsem na praxi a měla jsem možnost zažít canisterapii na vlastní kůži. Poprvé jsem měla co dělat abych se u toho nerozbrečela. Děti, u kterých tehdy canisterapie probíhala, měly při běžném cvičení svalové křeče a plakaly, protože je ty cviky bolely. Po příchodu psa se děti uvolnily a cviky začaly dělat s úsměvem. Rozhodla jsem se, že tento zázrak chci zažívat častěji a dokonce, že bych chtěla mít to zázračné stvoření, tudíž psa doma. Začala jsem zjišťovat více informací co vše se pomocí canisterapie dá dělat. Svého psa, se kterým canisterapii dělám, jsem si pořídila v roce 2014. Od jeho pěti měsíců jsem s ním začala chodit do tehdejší práce, tam si získal všechny klienty vozíčkáře. Pak následovaly děti, lidé s handicapem, výcvik, socializace, určování hranic a učení jak být jemný.
Co máte na své krásné práci nejraději a co je pro Vás největší inspirace?
Inspirace? Inspirací je pro mne můj pes a lidé, se kterými pracujeme. Má skutečně skvělý odhad na lidi a dokáže se vnutit každému :-D, například holčička, která se ho na začátku canisterapie bála (házela po něm piškoty a tím o ni Arny projevil zájem), na konci terapie jí dovolil si na něj lehnout a byli největší kamarádi. Nebo ochrnutá paní s omezenou hybností jedné ruky, Arny si dal její ruku na hlavu a zakláněl jí, aby ruka volně padala a paní mohla proplétat prsty do jeho srsti. Nakonec jsme slzely obě. Inspirací je pro mne, že jde i to co sám člověk neví, že by šlo.
Jaké jsou Vaše cíle v canisterapii? Jde také o určitou formu dobrovolnictví?
Moje cíle jsou veliké, jsem docela snílek. Chtěla bych pomáhat canisterapií především v rodinách tak, aby se stala spíše soukromou záležitostí a probíhala doma, všude tam, kde rodina dokáže přijmout zvířecí chlupy, i když nemá psa. Canisterapie ve specializovaném v centru je také velice lákavá a má své výhody, ale málo kdy se podaří, aby se díky ní stmelila celá rodina včetně handicapovaného dítěte. U této terapie je jedno, zda jsou všichni účastnící s handicapem, nebo ne. Chodím do rodiny, kde pracuji s holčičkou se zrakovým a kombinovaným postižením, s jejím zdravým bratrem a rodiči. Pes ví, jak se ke každému z nich má chovat. On sám si měří člověka, co zvládne a co ne, mnohokrát jej ,,donutí“ ke spolupráci i když on sám není přesvědčen o tom, že se může do práce zapojit. Ráda bych také pomáhala s umisťováním pejsků do rodin, ale na to je ještě hodně času, protože na to nemám vhodné prostory. Chtěla bych pomáhat nejen lidem, ale také psům. Tohle všechno dělám tak, aby to bylo dostupné pro všechny, tudíž zdarma. Jen za náklady, které jsou spojené s nákupem pamlsků na setkání a cestovným. Ráda bych také spojila více lidí, kteří by se chtěli prostřednictvím canisterapie věnovat dobrovolnictví. Důležité ale je, že jsem si splnila svůj první velký cíl.
Komu canisterapie pomáhá? Proč dětem se zrakovým a kombinovaným postižením?
Canisterapie pomáhá úplně všem. Komukoliv, dětem, seniorům, dospělým, zdravým i nemocným. Různá plemena psů nám nabízejí miliony možností např. canisterapeutický pes může být i čivava – bude se skvěle hodit do postelí k ležícím pacientům. To Arny by asi tak skladný nebyl, i když umí být něžný a člověka na posteli nepošlape. K dětem se zrakovým a kombinovaným postižením se hodí spíše velká a střední plemena psů, např. Australský ovčák jako je Arny. Arny je univerzální, má zkušenosti s taháním invalidního vozíku, s prací s nevidomým a s voděním okolo překážek. Větší pes tedy může pomoci vodit osoby se zrakovým postižením, mohou se ho chytnout a projít se s ním. Střední pejsek je k dětem ideální. Ovčáci navíc vždy chrání nejslabší dítě, nejmladší děti mají z Arnyho asi nejvíce :-D. U větších psů také nehrozí přišlápnutí a také mohou poskytnout oporu dětem, které mají problém se stabilitou. Navíc s většími psy může pracovat více dětí současně. Děti si mohou psa vyzkoušet česat, zlepšit si koordinaci rukou při výměně obojku, a mohou si psa hlavně osahat.
Definujte emocionální výměnu mezi canisterapeutem a psem.
To je velice složitá záležitost. Podle mě je terapeut pes a ne člověk, i po zkouškách nedostane diplom majitel, ale právě pes získá canisterapeutickou vestičku. Já s Arnym funguju pouze jako překladatel. Arny projeví zájem, s čím chce pracovat, já ho pouze dovedu na místo a vybalím hračky. Poznám na něm, kdy ho už daná aktivita přestává bavit a včas jí změním, s Arnym jsem se asi za ty roky, co spolu pracujeme, naladila na správnou notu. Ale nemyslete si, není to tak úplně jednoduché. I Arny dokáže odmlouvat, a nebo dělat, že „neslyší“. Pak nasadí výraz typu ,,slyším, ale poslouchat nebudu‘‘. I ve svých čtyřech letech je to pořád hravé štěně co chce pochovat jako psí miminko. Funguje mezi námi zejména dobrá komunikace a vzájemný vztah.
Myšlenka na závěr?
Co k tomu všemu dodat? Snad jen to že pes je jediné zvíře na světě, které miluje svého pána více než sebe. U Arnyho se mi podařilo to, že tuto lásku chce rozdávat i jiným. Je skvělým společníkem a parťákem. Za toho společníka děkuji především Simoně Šusterové z Litovle, která mi mého Arnyho vybrala, no respektive on si vybral mne. Od prvního dne jsem věděla, že tohle stvoření bude moje, a to by nešlo bez Simony a její chovatelské stanice. A taky své mámě, která Arnyho ochotně hlídá každý den, jelikož se já vracím z práce později, bez ní bych si Arnyho pořídit nemohla. A všem, kteří uvažují o pořízení pejska radím, aby svou volbu pořádně zvážili, a pokud se rozhodnou, že ano? Stojí to za to! Pořízení pejska nemusí být nákladná záležitost, můžete si vzít nějaké štěně z útulku, nebo i odrostlejšího pejska. Ten váš pejsek na vás určitě někde čeká, protože ,,správně vidíme jen srdcem‘‘.
