Ti, kteří Mgr. Zdeňka Vilímka znají, vědí, že je speciálním pedagogem se zaměřením na muzikoterapii, lektorem a hudebníkem. Je také absolventem psychosociálního a psychoterapeutického výcviku, krizové intervence a mediace. Zaměřuje se na individuální i skupinovou práci s osobami se specifickými potřebami (mentální a kombinovaná postižení, PAS, ADHD atd.), v posledních letech se věnuje vibroakustické stimulaci a výzkumu v této oblasti v rámci doktorandského studijního programu na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Oslovili jsme jej se záměrem uspořádat muzikoterapii pro naše klientské rodiny, s možností nabídnout jim vyzkoušet si lekci muzikoterapie pro rodiny dětí se specifickými potřebami. V následujícím rozhovoru přinášíme nejen zajímavé informace z oboru, ale i o člověku, který má rád lidi a svou práci.

  1. Co je to muzikoterapie a co Vás vedlo k tomu, že se věnujete tomuto oboru?

Stručně a srozumitelně řečeno, muzikoterapie je využívání hudebních prostředků k nehudebním cílům – např. k rozvoji psychomotorických schopností, mentálních funkcí nebo sociálních dovedností. Mezi celosvětově užívané patří definice Americké muzikoterapeutické asociace (AMTA): „Muzikoterapie je předepsané použití hudby kvalifikovanou osobou za účelem dosažení pozitivních změn v psychologickém, tělesném, kognitivním a sociálním fungování jedince se zdravotními nebo edukačními problémy.“ (AMTA, 1998).

O hudbu se zajímám od puberty, hraji na několik hudebních nástrojů, zpívám, a když jsem v roce 1999 vstoupil do pomáhajících profesí, uchvátilo mě kouzlo neverbální komunikace prostřednictvím hudby. Začínal jsem s dětmi s těžkým kombinovaným postižením v době, kdy byly nazývány nevzdělavatelnými. A hudební komunikace byla zábavná, funkční a dávala v tomto kontextu smysl.

  1. V čem je muzikoterapie prospěšná dětem se specifickými potřebami. Jak pomáhá jejich rodičům?

Muzikoterapie není dle mého univerzální prostředek. Jsou děti nebo i rodiče, kteří preferují jiný než hudební  „kanál“ – např. pohyb, intelektuální činnosti, výtvarné umění apod. A proto je dobré zmapovat nejprve potřeby, motivaci a komunikační zvyklosti. Pokud je dítě se specifickými potřebami zaujato hudbou – hra na nástroj, zpěv, pohyb či poslech; je zde prostor pro podporu smyslové kooperace, psychomotorické koordinace, emočního prožívání, mentálních funkcí (pozornost, paměť, sekvenční myšlení apod.), komunikačních a sociálních dovedností. Skrze hudební prostředky můžete působit, a to vedle dalších přístupů, na specifický rozvoj dítěte v rámci jeho  biopsychosociálního profilu osobnosti. Důležité je znát zdravotní stav a specifické potřeby dítěte a „nepáchat“ na něm muzikoterapii. Muzikoterapie je nejen obor, ale také profese. A ta má svá rámcová pravidla.

  1. Čím Vás muzikoterapie nejvíce oslovuje a co se snažíte lidem na kurzech/terapiích předat?

Jsem fascinován hudbou a lidským vztahem. Muzikoterapie u lidí se zdravotním postižením mě obohacuje a učí téměř 20 let. Připadám si stále jako nadšený učeň. Čím víc se učím, tím větší prostor pro poznání se ve mně otevírá. Je to svoboda objevování, umění i věda a hlavně mě to prostě baví. V rámci své práce se snažím předat či lépe sdílet, autentičnost, respekt k odlišnosti, nadšení pro věc, své zkušenosti, inspiraci ke změně a radost. To vše dělám, jak nejlépe umím – prostřednictvím svého těla, hlasu, hudby i ticha.

  1. Co Vám ve Vaší práci přináší největší uspokojení?

To, že mě to baví a dává hluboký smysl – osobní i sociální. Když vidím a cítím, že to co dělám, druhé také baví a posouvá o kousek dál.

  1. Na jakých dalších projektech pracujete?

Nyní mě velmi zajímá, co můžu udělat více pro rodiče dětí s postižením. Především matky samoživitelky, rodiny ze slabých sociálních poměrů, rodiny v krizi apod. Mám pocit, že je to závažné téma. Pokud mají tyto rodiče děti se zdravotním postižením, snaží se udělat maximum pro své dítě. Tak jako každý rodič pro své zdravé dítě. Ale málokdo si dle mého dokáže představit, že má doma dítě s dětskou mozkovou obrnou, těžkou formou autismu nebo dítě v procesu umírání. Vedle běžných životních úkonů musí rodiče zvládat moře jiných – přihlouplá administrativní kolečka, nutná lékařská vyšetření, terapie, rehabilitace, kompenzační pomůcky, přestavbu bytu, zaškolení v různých metodách pro podporu dítěte, změnu stravovacího režimu apod. Zákonodárci jsou již po mnoha letech přesvědčeni, že je třeba pečovat o potřebné děti s postižením, avšak dle mého je stejně tak důležité pečovat o tělesné a duševní zdraví pečujících rodičů. Proto se v rámci svých kurzů zabývám také psychohygienou a podporou rodičů. Také se snažím učit děti s postižením, že i rodič potřebuje péči. Děláme např. s dětmi pro rodiče, někdy i učitelky nebo sociální pracovnice, malé zvukové lázně a masáže. Oplácíme jim tak jejich péči a lásku.

Poslední tři roky se zabývám vibroakustickou stimulací a o tom třeba někdy příště 🙂

Návrh bez názvu(7)